Příběh o neobyčejném dárku, který mě přivedl k mému poslání
Už jsem vám psala o tom, že jsem nadšená badatelka nových směrů vzdělávání a jak jsem se k tomu dostala, že ano? :) Pokud ne, tak vám to ve zkratce připomenu…
Jako malá holčička jsem se chtěla stát lékařkou a zachraňovat lidské životy. Dávalo mi to smysl. Po čase jsem ale změnila svůj postoj, protože mi vadilo vidět krev. Ale odhodlání dělat něco smysluplného mi zůstalo.
Od první třídy ZŠ jsem se chtěla stát učitelkou. Cítila jsem v tom svoje poslání a naplnění z toho, že bych mohla formovat novou generaci, předávat jí svoje vhledy, a tím ovlivnit kvalitu celé populace. Silně to se mnou rezonovalo.
Nakonec jsem vystudovala ekonomii, ale láska ke vzdělávání a sebe-rozvoji mě neopustila a já věřila, že se mu budu věnovat dále. A to se také děje :) Jsem za to skutečně vděčná. Neustále bádám a zkoumám nové přístupy v učení a předávám je dál :)
A u toho dětství ještě chvilku zůstanu. Ne, že bych se chtěla pitvat v minulosti, ale ráda bych se s vámi podělila o svou R A D O S T.
Aktuálně jsem v jednou dalším úžasném kurzu, který vede výborná učitelka Stanislava Mrázková a v jednom úkolu jsme se měli soustředit právě na naši radost. Co nám tu radost způsobuje, při jakých činnostech, zážitcích, příležitostech radost pociťujeme.
A tak jsem pátrala v paměti. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem se učila do školy. Možná jsem byla v očích jiných „divná“, ale mě vážně bavilo se učit :) Ale ne takovým způsobem, jaký byl ve školách obvyklý. Tedy, biflováním a učením se nazpaměť. Já jsem si našla svůj způsob. Respektive, on si našel mě :) A moji rodiče, kterým patří obrovský dík, mě v tom podpořili. Dali mi ten nejúžasnější dárek, který zanechal v mém srdci pohlazení.
Jak to všechno začalo…
Jako školačka v první třídě jsem měla doma takovou tabuli s počítadlem, na kterou se psalo křídou. Ta mě obrovsky inspirovala. Psala jsem si na ní, kreslila, čmárala. Ta malá tabulka s oranžovým rámečkem mě úplně dostala :) Tenkrát, když jsem si jí přidělala na zeď, jsem se otočila na svoji mamku a řekla jí: „Já jednou budu učitelka.“
Jáj, to byly časy. A jak plynuly, rostla jsem já i moje přesvědčení. To přesvědčení ve mně stále bylo, už mělo silné kořeny, stabilní kmínek a zelené lístky.
Jednoho dne jsem byla doma sama. Když naši přijeli z nákupu, řekli mi: „Máme pro tebe překvapení. Dárek. A začíná na T.“
Fíha, vykřikla jsem: „TELEVIZÍÍÍÍ.“ Nene, televize to nebyla. Bylo to něco, mnohem, mnohem lepšího.
Dostala jsem T A B U L I. Velkou, pro mě cca v 9 letech, ručně vyrobenou, samostatně stojící a s křídami. Ta tabule vypadala podobně, jako tato:
Celá ta dlouhá léta, co jsem chodila do školy (až tedy na vysokou školu), jsem se s ní učila. Bavilo mě na ní psát, dělat si „výcucy“. Tím, že jsem si na ní všechno psala, jsem si automaticky zapamatovávala. Bavilo mě si k danému školnímu učivu vymýšlet příběhy, na kterých jsem se učila. Takto jsem se učila také němčinu a francouzštinu (jsem vizuální typ studenta).
Představovala jsem si, že v prázdné místnosti, kde jsem s tou tabulí byla, jsou také mí studenti, kterým učivo vysvětluji. To mě vážně bavilo. Cítila jsem v tom svoje flow, naplnění, štěstí :) Cítila jsem, že toto je moje poslání. Předávat lidem věci tak, aby je chápali a ještě je to bavilo.
Jó, opravovala jsem i sešity :) Měla jsem jich asi 25. Musela jsem dané úkoly do nich nejdřív vypsat – samozřejmě i s chybami a pak jsem je opravovala. Milovala jsem ten pocit :) A většinou se u toho ještě koukala na My všichni školou povinní. Tuto aktivitu jsem dělala jenom o víkendu, když jsem na ní měla více času. A ty sešity jsem opravovala zelenou barvou. Proč? Protože zelená uklidňuje. V tom mě inspirovala moje bývalá učitelka na češtinu a dějepis Markéta Dalecká (dnes už Málková). Byla fakt skvělá. Děkuji jí za to.
No a jak to souvisí s tím, co je teď?
Od dob, kdy jsem nastoupila do první třídy, uplynulo 19 let (fíha, to už je vážně docela dlouho :D). Minulý rok mi hlavou prolétla myšlenka, že by bylo fajn si pořídit nějakou velkou tabuli. Plochu, na které bych mohla vypsat všechny své nápady, plánovat, natáčet nová videa, vytvořit kurz a předávat své vhledy dál. V tom totiž aktuálně cítím svoje naplnění, svoji lásku. A kdo našel lásku, našel i své štěstí.
Narazila jsem na Smart Wall Paint, což je nátěr na stěnu a můžete pak na ní psát a malovat. Jenomže vzhledem k tomu, že jsme bydleli v nájmu a nevěděli, jak dlouho tam zůstaneme, tak mi to přišlo jako planá investice do něčí zdi :D A taky že ano, za čas jsme se odstěhovali.
No a intuitivně mě tato myšlenka před necelými třema týdny napadla znovu. A to už jsem si řekla, že ji ZREALIZUJI. Tak jsem zabrousila na internet, objevila velkou tabuli, která se dá kdykoliv odmontovat a tadá…
Přišla. Včera na dušičky jsme ji přimontovali. A co mi na ní napsal můj milovaný muž jako první?
To mě opravdu zahřálo a vykouzlilo obrovský úsměv. Už se těším na ty nové projekty, kterých bude tato tabule součástí. Protože uvnitř sebe cítím, že tato tabule přispěje v mém životě opravdu k něčemu velkému. No a takto si dopisujeme a píšeme psaníčka :) Pracovno, máš se na co těšit :D
Děkuji své intuici, že mě vždy vede tím správným směrem, sobě, že ji následuji, mému muži, že mě podporuje a sdílí se mnou veškeré touhy a děkuji mým rodičům za to, že jsou a jak dobrou práci odvedli, když mě nechali se vždycky vyřádit a udělat si vše po svém. D Ě K U J I.
