Je tvůj pohár naplněný?
Před necelým týdnem jsem procházela náročným obdobím, ve kterém jsem pociťovala nechuť k čemukoliv, ztrácel se mi smysl života, necítila jsem se naplněná, byla jsem vyčerpaná, unavená, bez chuti a šťávy. Bez energie. Smutná. Plakala jsem. Vztekala jsem se. A měla chuť se vším praštit.
Pocit vnitřního vyhoření
Věděla jsem, že takto už dál nemůžu. Nešlo mi tvořit a nebyla jsem ve flow. Cítila jsem, že potřebuji změnit prostředí, odpočinout si a nabrat nové síly.
A tak jsem o víkendu odjela do Beskyd, kde jsem trávila 3 dny s úžasnou partou 60 lidí – přátel a spolužáků, kteří se rozhodli žít život, který chtějí vyprávět. Byla to jízda :)
Krásné hory, pohled na vše z výšky, svěží vzduch, čupr lidé, co jsou na jedné vlně a vzájemně se podporují, nové zážitky a přátelství, pochod tou nejstrmější cestou na Pustevny, jízda na horských koloběžkách, parádní hotel, luxusní wellness, chutné jídlo, jeden milion korun českých k pomazlení a hlavně hóóódně nové energie, inspirace, nápadů.
Naplň svůj vlastní pohár
Dobila jsem se. Nejen záplavou z vlny sdílení, podpory a nadšení, ale i z dětské energie (mé spolužačky s sebou měly svá dítka a bylo fajn se s nimi pomazlit a pohrát). To vzájemné propojení a energie, která tam mezi námi proudila, se slovy nedá popsat. To se zkrátka musí zažít :)
V krásném wellness s různými druhy saun, bazénu, whirpoolky a panoramatickým výhledem do hor jsem měla prostor k zamyšlení se nad tím, co se mi dělo v posledních dnech a co mělo za následek mé vnitřní vyhoření.
Představila jsem si pohár, který byl prázdný. A došlo mi, že pokud v první řadě nenaplním své vlastní potřeby a vlastní pohár, nemám šanci podporovat ostatní, pomáhat jim – ať už v učení jazyků nebo v jiných oblastech, inspirovat je a předávat své vhledy. Nebylo by z čeho. Rovnováha je důležitá.
Tak jsem doplnila svůj pohár. A také mi přišlo další uvědomění. My lidé (obzvláště v Česku), si pořád na něco stěžujeme. Když je zima, chceme teplo. Když je teplo, chceme zimu. Když je to takové, chceme úplný přesný opak.
Vůbec nepřijímáme situaci takovou, jaká je. Kritizujeme ji, děláme, že není, bojujeme s ní… A světe div se, vždy zůstane stejná a my se tak nepohneme z místa.
Přijetí toho, co je
A to právě vnímám jako odrazový můstek. Přijměte aktuální stav takový, jaký je. Jedině pak můžete vidět cestu, po které se máte vydat. A když vám něco vadí, tak se zvedněte, jděte a změňte to. Nečekejte, že se to stane samo od sebe. Jedině činy mluví za vše. A bez nich ta proměna nikdy nenastane.
Jeden příklad za všechny
Na horách jsme v pátek večer měli večeři a večírek. Seděli jsme u stolu, kde nebylo úplně dobře vidět, protože nám ve výhledu vadil sloup. Při večeři to nevadilo, ale jakmile začal program, bylo to horší.
Moje kamarádka brblala, že jsme si špatně sedli, protože nevidíme. A JE TAM TEN SLOUP. Na to další moje kamarádka prohlásila: „Když nevidíš, tak vstaň.“ A skutečně vstala a šla se dívat. Pravda je, že ten sloup by ani nepopošel, ani nezmizel, ani nevzlétnul.
Pak mi přišlo uvědomění, že když ti něco vadí, změň to, ale nestěžuj si. Zbytečně do toho vkládáš energii, a přesto to zůstane stejné. Stavíš se do role oběti, ale neuděláš nic proto, abys svoji situaci zlepšil. Kam zaměříme svoji pozornost, tam to vzkvétá a roste. Mysli na to :)
