Jazykový ráj v Papua-New Guinea

Dnes 7. 2. 2017 jsem byla na přednášce zkušeného cestovatele a fotografa Tomáše Kubeše. Přednáška byla o Papu Papue, New Guinea. Bylo to velice výživné a pro mě docela drsné. Dozvěděla jsem se ale hromadu nových věcí. Ačkoliv jsem tam nikdy nebyla a s Papu Papuou jsem se seznámila poprvé, nemohu si nabyté informace nechat pro sebe, a tak vám přináším střípky toho, co mi utkvělo v paměti. Jdeme na ně :)

Na začátek si dáme video z tvorby výše zmíněného autora.

Kde najdu Papuu?

Papua Nová Guinea je přímořský stát v Oceánii. Termín Papua-Nová Guinea se používal do roku 1975 jako společný název dvou území pod australskou správou. Sousedí s Indonésií, kudy vede pozemní hranice a se Šalamounovými ostrovy přes mořský průliv u Bouganvillova ostrova. Mě název Papu-Papua připomíná lidojedy, kteří zde mají dávnou tradici.

Hlavním městem Papui New Guinei je Port Moresby. Najdete tu letiště. Cesta sem trvá z Prahy přibližně 45 hodin a letenka vás vyjde kolem 38.000 Kč. Port Moresby je považováno za nejnebezpečnější město na celém světě. Týdně tu proběhne cca 100 vražd. Proto místní obyvatelé po setmění vůbec nevychází ze svých obydlí a chodí brzy spát. Všeobecně tu platí jako krajní 16., 17. hodina. Pokud sem tedy budete mít cestu, velice pečlivě zvažte čas příletu a případné další cestování po ostrově. Nemuseli byste se dál dostat živí.

Jak se tu mluví?

Především indonésky. S klasickou angličtinou tu v současné době moc nepochodíte. Neumíte-li indonésky, nedomluvíte se. Jinak na celém ostrově žije asi 1000 kmenů a mluví se dalšími 750 jazyky, což je takový jazykový ráj a rarita v jednom. Na poměrně malém území existuje obrovské množství různých jazyků.

Jak je možné, že na tak malém území existuje tolik jazyků?

Jednotlivé jazyky jsou velmi odlišné. Řada z nich zní jinak a má zcela jinou slovní zásobu. Na úrovni naší indoevropské jazykové skupiny, do které patří například čeština společně s angličtinou, španělštinou či řečtinou, má New Guinea takovýchto jazykových rodin šest. Taková rozmanitost mohla vzniknout díky tomu, že populace zůstávala ve svých původních vesnicích. Lidé se zde moc nestěhují, v minulosti spolu sousedé často válčili. Izolaci jednotlivých území napomáhá také většinou velmi neprostupný terén tropického lesa.

Jeden jazyk k dorozumívání

V souvislosti s postupným stěhováním lidí do měst, oproti původnímu bydlení v uzavřených vesnicích, a vzhledem k obrovské rozmanitosti ostrova bylo potřeba vytvořit také univerzální jazyk, kterým by se lidé v New Guineii mezi sebou domluvili. Tím měla být angličtina, protože tato část ostrova byla původně britskou kolonií.

Postupně ale vznikla tzv. pidgin angličtina, což je jazyk odvozený z anglické slovní zásoby, ale s jinou gramatikou, a je poměrně jednoduchý. Čte se například tak, jak se píše. Většinou tu všichni mluví tímto jazykem. Má tu výhodu, že je možné se domluvit i s vesničany. Typický Novoguinejec hovoří dvěma, třemi až čtyřmi jazyky – pidgin angličtinou, svým rodným jazykem a jazykem sousední vesnice.

Ostrov

Druhý největší na světě. Je domovem divokých řek a vysokých hor.

Ostrov je rozdělený na dvě části. Na New a West Guinea. Zajímavostí je, že sever New Guinei dříve patřil Německu. Uprostřed ostrova vede hranice, kterou je velice těžké překročit, pokud se chcete dostat z jedné strany ostrova na druhou, jelikož je zde pouze jeden hraniční přechod zcela na severu, který stejně po většinu roku nefunguje.

Takže pokud se chcete dostat z jedné strany ostrova na druhou, musíte si koupit letenky do Singapuru a z něj zpátky na ostrov, které vás v přepočtu vyjdou na 50.000 Kč. Nejvyšší horou Papui je Mount Wilhelm s nadmořskou výškou 4509 m.

Místní droga – betelové oříšky

Na ulicích se můžete setkat s přátelskými lidmi, kteří při úsměvu odhalují zčernalé zuby a mají ústa plná krvavě rudých slin. Plivají na chodník, takže na něm zůstávají ošklivé červené skvrny. Tito lidé žvýkají betelové ořechy.

Tyto ořechy žvýká asi 10 procent celosvětové populace, což je zhruba kolem čtyř stovek miliónů lidí. Prodavači betelových ořechů, někdy v doprovodu svých dětí, si staví stoly na tržištích a na ulicích. Jiní používají k přilákání zákazníků neonová světla a spoře oděné dívky.

Co je betelový ořech?

To, čemu se běžně říká betelový ořech, je ve skutečnosti dužnatý plod palmy arekové (betelové palmy), což je tropická rostlina vyskytující se v Tichomoří a jihovýchodní Asii. Označení „betelový“ pochází od pepřovníku betelového, který s arekovou palmou není příbuzný.

Žvýkači betelových ořechů balí kousky arekového plodu do listu pepřovníku a přidávají k nim trochu vápna. Vápno podporuje uvolňování alkaloidů, které mají stimulující účinky. Někteří uživatelé takto zabalené sousto ochucují kořením, tabákem nebo sladidly.

Betelový ořech připravený tímto způsobem zvyšuje tvorbu slin a zbarvuje je do ruda. Žvýkající lidé proto často plivou, dokonce i z jedoucích vozidel, což pro kolemjdoucí není zrovna příjemné.

Prožvýkávají se k neštěstí

Arekový ořech se užívá už od starověku a hraje významnou roli ve společenském, kulturním i náboženském životě. Uživatelé ho často považují za neškodný a uvádějí, že jim přináší pocit pohody, euforii a pocit tepla po celém těle. Doklady však svědčí o tom, že neškodný zdaleka není.

Jakým způsobem poškozuje zdraví?

Jeden z alkaloidů obsažených v betelovém ořechu je návykový. Někteří lidé žvýkají až 50 ořechů denně. Mají tedy zbarvené zuby a poškozené dásně, jejich sliznice úst jsou hnědočerveně zbarvená a zvrásněná. U lidí požívající tyto ořechy dochází k chronickému a postupujícímu jizvení ústní sliznice, žvýkání ořechů má také spojitost s rakovinou úst a hltanu. Podle různých zpráv zde ořechy zabíjejí nejméně 2000 osob ročně a jsou příčinou mnoha zdravotních problémů a následky jsou velice rozmanité.

Rabaul

Od 5. třídy ve škole se zde platí, proto většinou všichni mají pouze 4 třídy. Velice se zde krade, proto až sem zavítáte, tak si dejte pozor. Kradou se zde dokonce i zubní protézy, jelikož lidé mají zuby ve velice špatném stavu, případně je vůbec nemají. Proto když přijedete, mohou vám zkontrolovat i zuby, aby zjistili, jestli máte své vlastní, nebo sundávací :)

V okolí města je vulkanické pole. Je zde stále činná sopka, která naposledy vybuchla před třemi měsíci. Menší stratovulkány Vulcan a Mount Tavurvur.

A zde je ještě video.

https://www.youtube.com/watch?v=Hx5UecbuYw8

Moře je od sopky velice vyhřáté a má 50°C, čehož místní obyvatelé umí velice dobře využívat tím, že si v moři ohřívají jídlo, vaří oběd, který se převážně skládá z brambor, které jedí k snídani, obědu i večeři. Mají zde sladké brambory.

Velkou radostí v tomto městě je obchod s pivem. Pokud byste si chtěli koupit ale jenom jedno, tak nepochodíte. Minimálním množstvím je šest piv. Prodává se zde pivo SP, které vyrábí český sládek.

A taková zajímavost. Místní vláda každý pátek lidem vyplácela výplaty, lidé si pak chodili kupovat alkohol a pivo. Statistikou se pak zjistilo, že nejvíce vražd v tomto městě právě probíhá v pátek, takže přesunuli výplaty z pátka na sobotu, což ale situaci nezlepšilo :D

Všude se zde pije také gogo cola, gogo fanta apod. Všechno je gogo :D

Madang

To je považováno za jediné město, kde se nezabíjí. Přesto se tu ale hodně krade, proto tu u obchodů nenajdete žádné výlohy. Jsou totiž zabetonované. Často tu také platí, že pokud do obchodu vcházíte, zkotroluje vás jedna hlídka ochranky, zda nemáte sečné, bodné a střelné zbraně. Pokud ano, odloží vám je. Po kontrole jdete k další kontrole, která kontroluje, zda předchozí kontrola nekradla :D

Lidé jsou tu zvyklí jíst také netopýry, které si uloví a dají do mléka. Dokonce se tito netopýři už začli chránit. Celkově místní strava pro mě byla poněkud drsným zjištěním, jelikož jsem milovník všeho živého a polo veganka. Loví tu krysy, šváby, různý hmyz, červy, jedí psy… :-(

Asaro Mudmen

Zde žijí kanibalové. Zabijou člověka speciálním oštěpem, který při vytažení z těla roztrhá střeva. Pak člověka sežerou, a tím si pro sebe vezmou jeho energii. Lidské maso prý chutná jako opičí, je sladké.

Kanibalismus je dnes na Nové Guinei oficiálně zakázán, je ale dost pravděpodobné, že v indonéské provincii Irian Jaya ho kmeny stromových lidí Korowai a Kombai praktikují dodnes.

Bahenní lid. Lidé z kmene Asaro věří v posvátnou sílu bahna z řeky Asaro. Dělají si z něho různé masky.

Kmen Asaro, zdroj: www.eyemag.cz

Mají tu zavedený takový oplodňovací rituál v období slavností. Muži tančí, nabíjí se novou energií, je jich kolem třiceti. Hromadně pak v tento den večer se svojí ženou splodí nového potomka – samozřejmě každý ve svém soukromí. Jelikož má každý muž tři ženy, musí tento rituál opakovat 3x do roka. Pro každou ženu zvlášť. Jistě si dovedete představit, jak to ve vesnici vypadá za 9 měsíců :)

Přes den jsou tu lidé velice přátelští a milí, ale po setmění se mění v krvelačné a nesoucitné bestie. Po oslavách za tmy většinou zabíjí.

Kmen Huli – parukáři

Huliové, nevlídní horalové, jsou klenoty všech festivalů. Našli domov nedaleko od města Tari, ležícího v centrální vysočině Papua Nová Guinea. Huliové jsou vesměs civilizovaní, ale možná z deseti procent žijí ještě tradičně. Na trhy a svátky se muži vracejí k domorodým zvyklostem, proto je možné je přímo v Tari často vidět v sukýnkách z trávy a s tradiční parukou bohatě zdobenou peřím.

Goroka

Ženy jsou zde dospělé tehdy, pokud mají svůj čepec upletený z vlastních vlasů. Jejich maminky jim sbírají vlasy a ve 14 letech jim upletou ozdobný věnec.

Nedopusťte se zde faux pas, které by vás mohlo stát život tím, že se podíváte na ženu jakéhokoli muže. Pokud to uděláte a dopředu se nezeptáte, zda se na ní můžete podívat, nemilosrdně vás podřežou. Raději se dívejte do země, nebo se zeptejte.

Vanim O – západní Papua

Baliemské údolí je v této oblasti dominantní, nejúrodnější částí vysočiny západní poloviny ostrova, protéká jím nejdivočejší řeka na světě Baliem a údolí je ohraničeno hřebenem 4500 m vysokých hor.

Baliemské údolí a kmen Dani čekali na své objevení velmi dlouho. Papuánská vysočina patřila k nejpozději prozkoumávaným oblastem Nové Guinei. Vysoké hory na západní Papui (Irian Jaya) se obecně považovaly za neobydlené. Teprve až v roce 1938 si pilot Richard Archhbold všimnul, že mezi čtyřtisícovými horami je velké hluboké údolí, kde jsou jasně viditelná pole, taková, jaká znal z Evropy. Tak bylo zcela náhodně objeveno Baliemské údolí a Dani.

Kmen Daniů

Daniové neznají obchod, peníze a neumí kvantifikovat, proto se u nich nemluví o vlastnictví. Základní jednotkou je dvůr s domy, zvlášť pro muže a ženy, dále dům na vaření a chlév, které jsou spojeny plotem. Daniové si staví kulaté nebo oválné chýše a jsou závislí na sladkých bramborách, vepřovém mase a vydobývání soli pomocí listů banánovníku. Když sem přijedete, určitě si je získáte baleními tabáku, solí, nebo cukrem.

Daniové mají malý zájem o sex. Styk je u kmene chápán jako oslabování muže, proto po prvním porodu trvá u páru 5 let sexuální abstinence. Přestože muž může mít více jak jednu ženu, období mateřství tráví s matkou dítěte. Když někdo v kmeni zemře, Daniské ženy potřou svá těla hlinkou.

Vysokou hodnotu tu mají prasata. Ženy se o ně velice starají, opečovávají a dokonce kojí a spí s nimi. Mají je jako děti. I když ani svým dětem nevěnují takovou péči jako prasátkům. Pokud chce otec provdat dceru, měl by její nastávající mít alespoň tři prasata. Jedno prase zde má hodnotu kolem 38.000 Kč a je vysoce ceněným majetkem.

Muži a ženy v tomto kmeni žijí odděleně ve svých příbytcích. Společné prostory sdílí pouze tehdy, chtějí-li splodit potomka. Každý z mužů má na penisu chránič zvaný koteka. Jako ženy používají kabelky, tak zde muži mají své koteky. Ukládají si do ní své cennosti a nikdo jim bez dovolení do ní nesáhne. Koteky jsou různých velikostí a mohou být i různých tvarů.

Další raritou jsou mumie. Kmeny si zde mumifikují své členy. Úplně přesně nevím, jak to dělají, ale mám takový pocit, že to funguje tak, jako byste si sedli na bobek, svázali vás provazem a dali vás na 10 let do komína. Pak by vás vytáhli a je to :)

S těmito mumiemi zde lidé dokonce spí, mají je ve svých obydlích a jako normální členy kmenu. Některé mumie jsou staré i 350 let. Čiší z nich prý zajímavá energie, která vás vede k pokoře a úctě. Je zvykem se před mumií poklonit.

Korowai, Rumatinky – kmeny stromových lidí

Korowai je kmen lidí, kteří žijí na stromech. Stromová obydlí se zde začala stavět hlavně z důvodu bezpečnosti před lidojedy. Aktuálně se v místě stavějí už i obydlí na zemi. Jsou to lidé, kteří jsou ukrytí hluboko v pralese. Když se zeptáte místních jak daleko bydlí, řeknou vám: „džau džau“ – což v místní řeči znamená daleko, předaleko. Pokud řeknou „džau“ třikrát, je to extrémně daleko.

Cesta k nim trvá prý trvala 14 dní pěšky, doporučuje se mít batoh s maximální zátěží 7 kg a pokud cestujete pěšky v horách, kde je extrémní vlhkost, vyspíte se tady tak, že se přivážete ke stromu. Ráno se zase odvážete a pokračujete v cestě :) Počítejte s tím, že zde můžete chytit malárii, hnilobu a plíseň kůže právě kvůli extrémní vlhkosti, na kterou nejsme z našich podmínek zvyklí. Žijí zde také největší motýli. Jsou velké jako dvě dlaně. Největší motýli jsou na Borneu a zde v Papue.

Rumatinky je další kmen žijící na stromech. Tito lidé žijí každým dnem. Řeší, jaký je jejich život právě v tento okamžik, nikoliv třeba zítra. Proto, když jim přivezete balení tabáku, tak ho vykouří okamžitě, nenechají si na další den. Žijí přítomností. Lidé jsou tu k sobě velice srdeční a často si povídají. Dokonce i v takovém zapadlém koutu pralesa mají smečky psů, kteří jim pomáhají v lovu a mají je jako miláčky.

Sago – hlavní obživa v pralese

Sago je škrobovitý prášek, který se vyrábí především ze středu kmene ságových palem. Slovo ságo pochází z domorodého názvu pro jídlo „sagu“. Ze sagu pak vyrábějí chléb a placky, které opékají na ohni. Voní a chutná to prý jako modurit.

Získávání saga je výhradní záležitostí žen. Muži jim rozlomí kůru stromu a ženy poté palicemi tlučou do lýka a dužiny, aby ji nadrtily. Poté lýko namočí a vymačkají. A poslední zajímavostí je, že ženy zde také nosí vak, který je spuštěný na zádech, navazuje na hlavu a většinou v něm přenáší brambory. Vak váží kolem 20-60 kg.

Zajímavou plodinou je také ovoce buaméra, což je plod pandánu. Právě z něho si domorodci připravují krvavočervenou omáčku a jedí ji společně se sagem.

Pokud se sem rozhodnete cestovat, rozhodně je lepší jet sám. Pokud přijdete sami do nějaké vesnice, určitě vás mnohem lépe přijmou, než když byste přišli v nějaké větší skupině. Jako jednotlivec máte vyšší šanci k získání důvěry místních.

Tento nádherný ostrov a místní obyvatelé v pralese – tzv. stromoví lidé mě zaujali tím, že i přes drsné životní podmínky jsou šťastní a skutečně svobodní. Myslím si, že my, Evropané, se od nich máme co učit. A rozesmutňuje mě to, že se kvůli drancování a těžení dřeva a palmy olejné do našeho evropského ekologického benzínu a dalších produktů musí vylidňovat. Těžko říct, jak tento ostrov bude vypadat za tři, čtyři roky. Jestli vůbec bude ještě tím, čím je dnes.