Jak poznat sám sebe skrze své děti
Potřebuji se s vámi podělit o jednu zkušenost, která mi ukázala určitou sebe-reflexi a měla jsem díky ní možnost, ohlédnout se v čase a ocenit svůj pokrok.
Přečetla jsem si článek a…
Na blogu Ženy ženám, kde také začínám publikovat, jsem četla jeden článek ženy, která má absolutní odpor už jenom k představě mít děti. Její článek si můžete přečíst zde. V bezdětnosti vidí smysl už jenom z toho úhlu pohledu, že nemusí vstávat tak brzy, může se věnovat sama sobě, mít na sebe čas kdykoliv, když potřebuje, nemusí se nikomu přizpůsobovat, hnát se a stresovat…
Najednou jsem se ohlédla v čase. Jako bych to před pár lety napsala já sama. Cítila jsem se úplně stejně. Určitá argumentace a obhajování toho, že děti jsou spíše problémem než radostí. Jistě, bezdětnost má svoje výhody, také jsem si to myslela…
Mít děti mi nedávalo smysl
Absolutně jsem odmítala jenom tu představu, že bych jednou měla mít dítě. Přišlo mi to zbytečné. Postrádala jsem v tom smysl. Viděla jsem v tom pouze nízký rozmnožovací pud pro udržení rodu. Kdykoliv, když partner začal mluvit o dětech nebo se mi snažil pustit nějaké super video o tom, jaký je dítě dar, jsem okamžitě odcházela z domu na čerstvý vzduch.
Říkala jsem si, že přece každý má právo nastavit si vlastní pravidla. A to, že nebudu mít děti ze mě přece nedělá bestii, která je absolutně necitlivá, bez emocí a myslící jen na sebe. Když jsem viděla dítě a moje kamarádky se nad ním začaly rozplývat, zaplavila mě vlna absolutního chladu a měla jsem pocit, že jsem „vadná“, když se také nenatřásám jako tanečnice twerku :)
Jak to dopadá, když žena moc myslí?
Vnímala jsem to jako určitý nátlak společnosti, rodiny a partnera. Že je přece nenormální, aby si žena MYSLELA, že nikdy nechce mít děti. Čím více mi nerozuměli, nesnažili se mě pochopit a tlačili na mě, tím více jsme se od sebe oddalovali.
Nakonec to také dopadlo tak, že jsme se s partnerem rozešli. Nedovedla jsem si představit odstěhovat se za Prahu, žít tam v domě a časem mít jen ty děti a celý život předstírat, že jsem tak spokojená. Jak ve zlaté klícce. Já potřebovala zpívat a v kleci to moc nejde.
Pak ale přišel zlom…
Od té doby, co žiju se svým současným partnerem jsem z té klece vyšla ven a najednou to všechno vidím úplně jinak. Nevím, jestli je to partnerem, ale je pravda, že mě přivedl k mnoha uvědoměním si. Takže mu za to velice děkuji.
Zhruba před rokem jsem se zkontaktovala se svým ženstvím a vnitřní prací na něm jsem pochopila, že mít dítě je cesta růstu. Dnes už to vím. Mateřství a sebe-realizace jdou spolu ruku v ruce.
Všechny ty pocity, které jsem prožívala, vycházely ze strachu a byly jeho příznaky v podobě odmítání mateřství.
Měla jsem strach ze ztráty svobody, uzavření se před společností, strach z toho, že nebudu schopná vést normální dospěláckou konverzaci, že děcku budu muset přizpůsobit celý svůj život, na podnikání a kariéru můžu zapomenout a co teprve nějaké cestování a životní styl podle mého gusta, a i kdybych se stala matkou, tak nebudu dobrá, co když dítěti předám špatné programy a to ho potom bude ovlivňovat celý život. Co když, co když, co když…
Jsem analyzátorka každým coulem. A to je přednost mužů, ne žen. A tak jsem pochopila, že bych měla začít vnímat svět kolem a především sebe z pozice ženy a řídit se svými pocity a ne pouze myšlenkami, důvody, argumenty a analýzami.
Vím, že mám v sobě mužský i ženský princip. A je fajn je umět správně používat v rozličných oblastech života. Je to osvobozující :)
Děti jsou cestou růstu
Jak jsem zmínila. Děti jsou cestou růstu. Ten růst není pouze pro ženu jako matku, ale i pro partnera. Je to určitá transformace. A ačkoliv ty fyzické děti ještě nemám, tak už mi nedělá problém si to představit. A hlavně, nemám z toho osipky a nemusím se škrábat po celém těle.
Naopak to vnímám jako něco krásného a další příležitost k sebe-poznání. Protože děti nám krásně zrcadlí to, co nemáme sami v sobě zpracované. Mohou nás jako bytosti posílit, zkvalitnit a posunout náš život o obrovský život dopředu.
Však každý z nás v sobě máme odpověď.
Já dávám na své vnitřní pocity, na to, jak to vnímám já. Jakou mám vůbec představu o tom, jak chci žít. A ne kopírovat to, jak to dělá moje matka, její matka a matka její matky :) Já sama přece v sobě nejlépe vím, jak to realizovat.
Naše děti nejsou pouze ty fyzické
Ale jinak mám spoustu dětí a jsem hrdou matkou :) Našimi dětmi jsou i naše projekty a všechno co děláme. Například naše práce, škola, koníčky a v nich různé projekty jsou našimi dětmi. I to, že se učíme jiný jazyk – například angličtinu, je naše dítě. A tak přikládám velký tip, kde si můžete jazyk naposlouchávat a přidávat cizojazyčné titulky. A k dnešnímu tématu jsem vybrala i trefnou část.
Věnujeme jim svůj čas, svoji pozornost, svoji péči, peníze a energii. Vychováváme je, pečujeme o ně, posouváme je dál. Naším dítětem je i společná dovolená, kterou s partnerem nebo manželem naplánujeme a uskutečníme.
Mým úžasným, nádherným, plnohodnotným a smysluplným dítětem je vzdělávací centrum SOLIS ORTUS, které spatřilo světlo světa v roce 2012.
Pěkně roste a pevně věřím, že se z něj jednou stane samostatná vysoce ceněná dospělá prosperující firma mezinárodního formátu. Jsem o tom přesvědčená.
A to, jaký máme vnitřní vztah se svými dětmi a jak k nim přistupujeme, se realizuje samozřejmě navenek. Takže pokud je vztah ke všem svým dětem odmítavý, nechtěný, smysluprázdný – pak se člověku většinou často nedaří zrealizovat vůbec nic. A naopak.
Pokud člověk miluje své děti (myslím tím úplně všechny – ne jenom ty fyzické), věnuje se jim a podporuje je všemi prostředky, dostává se mu pak náramných výsledků :)
No a co ty vaše děti? :)
