Vítám vás. Dnes se pobavíme o chybám a strachu z nich a také o tom, jak nás tento strach ovlivňuje ve svévolném vyjadřování a mluvení v jakémkoli cizím jazyce.
Dozvíte se:
Podcast Hurá za poznáním s Markétou si můžete pustit jak na Spotify, tak iTunes, dalších platformách. Zaposlouchat se do něj můžete klidně přímo tady. Užijte si ho.
Podcast nejdete i na mém YouTube kanálu.
*****
A pro ty z vás, které teď nemůžete poslouchat, přesto si nechcete nechat obsah podcastu ujít, přidávám obsah podcastu i v tomto článku…
*****
Krásné pondělí po druhé adventní neděli, moji milí. Už se těšíte na Vánoce? Já moc. Miluji tento krásný čarovný čas plný světýlek, svíček, vůně jehličí, čaje, setkání s rodinou, dobrého jídla a úsměvy od ucha k uchu.
Jenomže co si budeme povídat… Mnozí z nás mají také hodně stresu. Protože obzvláště před Vánoci bývají v práci uzávěrky, tlak na termíny a uzavření pracovních záležitostí kvůli konci roku, aby zkrátka bylo vše hotové.
Pro ženy často k tomu ještě domácnost, dárky, příprava na Vánoce, úklid, pečení, děti apod. Ve školách studenti píšou hodně testů a začínají zkoušky.
A z toho kolikrát vyplývá i velký strach z chybování, který nás kolikrát úplně paralyzuje a nedovolí jednat tak, jak bychom jednali zcela přirozeně a spontánně, kdybychom ho nepociťovali. Ve své podstatě nás brzdí.
V mém výzkumu, který jsem dělala v říjnu tohoto roku, se také často objevovalo, že máte strach z chybování a projevování se v jazyce. Bojíte se mluvit.
Často jste se mě tam také ptali na to, co vám můžu doporučit a jak tyto emoce přemoci. Proto jsem se rozhodla vám o tom natočit podcast a napsat tento článek.
Na úvod se vás zeptám… Zažili jste také někdy takový strach z toho, že uděláte chybu a že za to pak budete potrestáni? Nebo že se totálně zesměšníte, budete trapní a co si o vás asi tak pomyslí ostatní?
Máte nějakou takovou zkušenost?
Myslím si, že tohle zřejmě prožil každý z nás, a to zejména ve školách, když jsme psali testy, že ano?
Jak vám při tom bylo? Co jste pociťovali?
Já když si vzpomenu třeba na takovou matematiku, nebo účetnictví, tak mi z toho není dobře ještě dnes.
Potila jsem se a zároveň mi byla zima, žaludek jsem měla jako na vodě a doslova jsem se klepala strachy z toho, co v písemce bude a jestli ji napíšu dobře. Hlava pracovala na plno, na pozadí mi jezdily nejrůznější scénáře a měla jsem strach ze selhání.
Chtěla jsem mít vždycky všechno bez chyb a na samé jedničky, protože když ne, znamenalo by to přece, že nejsem moc chytrá, ne? Vždycky to tak ve školách říkají. Když máš samé jedničky, jsi chytrý, a když ne, jsi hloupý. Tak jsem chtěla být v té první skupině.
Také jste se setkali s takovým kastovním systémem? Kdo ne, že ano? Stali jsme se obětí tohoto systému a bohužel, známky často vůbec neodráželi to, jak nám daný předmět ve skutečnosti šel. Známky byly pouze subjektivním hodnocením učitele.
Možná si ale také vzpomenete na další situaci. Třeba když jste byli v zahraničí a měli jste si v restauraci objednat oběd a domluvit se s personálem. Báli jste se otevřít pusu a říct, co si přejete jíst.
Protože jste měli strach z toho, že to řeknete špatně, nebudou vám rozumět, popletete si slova, nevzpomenete si na ně, řeknete to špatně gramaticky a navíc, že u toho budete vypadat blbě a trapně.
Na pozadí v hlavě vám jela úplná tragédie. Že vás třeba odsoudí za to, že se neumíte v jazyce vyjadřovat, sebebičovali jste se tím, co si o vás pomyslí, jak u toho budete vypadat, jestli nebudete koktat, případně jste se báli i toho, že zase vy nebudete rozumět druhé straně, pokud na vás promluví a co jí pak asi odpovíte?
Báli jste se někdy takto projevovat v jazyce kvůli tomu, že jste měli strach z toho, že uděláte chybu? Nevěřili jste si a vaše sebe důvěra byla na nule?
Nedá mi to a ptám se, co je to vlastně chyba a proč z chyb máme takový strach?
Koukla jsem do wikipedie a našla definici chyby.
Podle ní chyba může představovat odchylku normy nebo požadovaného stavu. Ve statistice chyba není omyl, ale rozdíl mezi vypočítanou, očekávanou nebo změřenou hodnotou a hodnotou skutečnou nebo teoreticky správnou.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Chyba
Když se na to tak podíváme, tak chyba je vnímána jako něco, co se nesmí dělat. Musíme v jazyce všehno říkat správně. A nejen v něm. Ale MUSÍME. Musíme i všechno ostatní dělat správně, abychom byli ti úspěšní, chytří, dobří, oceňovaní.
Když to neuděláme, jsme hloupí, neschopní, špatní a tupci. Opravdu? Opravdu tomuhle věříme? Však je to proti přírodě a absolutně nepřirozené. Chyby k životu patří. A jak vidíte na příkladu té statistiky, je to pouze rozdíl, odchylka. Připomíná mi to dokonalost a pak skutečnou realitu.
Jakýsi tlak na bezchybnost nás vede k dokonalosti. Setkáváme se s tlakem okolí na to, abychom byli dokonalí. Abychom byli krásní, chytří, vzdělaní, dobře vypadající, dobře vydělávající, úžasní, atd.
Jenomže ve skutečném světě, v realitě, je to jinak. Je to mnohem přirozenější, živější a organičtější. Nemůže být jen všechno zalité sluncem. Musí také přijít pořádná oblaka a bouřka, abychom si pak toho slunce mohli více vážit.
Pokud odmítáme chybovat, v podstatě vůbec nepřijímáme vlastní realitu. Odmítáme to, jací jsme, jak se projevujeme a jak reagujeme.
Odmítáme nějakou část sebe v procesu učení se a poznávání nového. Odmítáme svůj aktuální stav a to, kde se teď nacházíme.
A jak moc dobře vím, v jazycích je toto velice důležité. Pokud víme, kde aktuálně jsme a kam chceme dojít, máme pak možnost s tím mnohé udělat.
Když jsem se tedy podívala do wikipedie, abych definovala dokonalost, vykouklo na mě tohle. Cituji…
Dokonalost, anebo perfekcie je stav dosáhnutí úplnosti, dokonání. Německy se tomu říká Vollkommenheit, ze staršího slovesa vollkommen – dovést do konce, završit.
Stejný význam má latinské perfectio. Fectio znamená zhotovení, nebo dokonání, uskotečněné skrz naskrz, čili per, tedy úplně. Dokonalost proto zahrnuje završenost.Dokonalost tkví ve zbavení se jakékoli chyby, anebo nedostatku, obsahuje všechno to, co patří k podstatě nějaké věci, co leží v idei nějaké věci, co se požaduje touto ideou, co zodpovídá nějakému ideálu, co má být.
Dokonalost je povaha toho, co je dokonalé. Tedy co je úplně dokončené a už není schopné žádného vývoje.
Proces tvoření dokonalým, anebo dosahování dokonalosti, se nazývá zdokonalování.
Zdroj: https://sk.wikipedia.org/wiki/Dokonalosť
To znamená, že pokud bychom jednali a vše dělali bez chyb, byli bychom absolutně dokonalí a završení. Nebyl by už žádný prostor pro náš růst, protože by už nebylo kam růst.
Vidíte tu krásnou symboliku? Jako lidské bytosti potřebujeme ke svému životu růst a sebe zdokonalování se. Celý život tomu tak je a jsem si jistá, že ani na jeho konci si nebudeme moci říct, že jsme absolutně dokonalí a vše už umíme.
Vyvýjíme se, rosteme, učíme se, poznáváme nové. A to díky chybám. Tak moc jsou v našem životě důležité. Kdyby jich nebylo, nikdy bychom se neposouvali vpřed a nikdy bychom nebyli tím, kým právě jsme v tomto daném okamžiku.
Pokud nahlédnete do přírody, tak ani tam nenaleznete absolutní dokonalost. Každý strom má větve jinak urostlé a některá může být křivá. Květiny nemají všechna kvítka pravidelně uspořádaná a dokonale stejné barvy. Panuje tu určitá diverzita. Rozmanitost a odlišnost.
Díky tomu je svět a my takoví, jací jsme. Upřímně, kdybychom byli všichni stejní a absolutně bezchybní a dokonalí, byla by to děsná nuda.
Jak jsem psala, chyby jsou součástí procesu učení se a zdokonalování se. Proto bychom se na ně tak i měli dívat a brát je tak. Vždycky bychom se z nich však měli poučit. Od toho tu jsou.
Chyby jsou pro nás příležitostí. Přiležitostí k tomu začít znovu a lépe. Posilnění. Stabilnější. Otužilejší. Zkušenější. V naší novější verzi.
Mám takové pravidlo. Spočívá v tom, že je v pořádku udělat chybu, tolerance je udělat jí pak ještě jednou, ale více jak 2x by se nám opakovat neměla.
Pokud se tak stává, a myslím tím v různých životních situacích, nejen v jazycích, kde je poměrně jednoduché se z předchozích chyb poučit, ale spíše v životě, kde se nám stále dokola opakují určité situace, tak je třeba se zamyslet, z jakého důvodu tomu tak je a co jsme na této cestě nepochopili.
Zmapovat si to, rozhodnout se o tom, zaujmout k tomu určitý postoj a vykročit znovu.
Tady bych vám chtěla říct, abyste nejprve zapracovali ve svém vnitřním světě. Popusťte svou uzdu. Anebo se jí zbavte úplně. Nechte to plynout.
Co se může stát úplně to nejhorší, na co vaše hlava myslí a co vám servíruje jako na zlatém podnosu? Jaké obrazy a situace tam vidíte?
Nechte ji k sobě promlouvat a připusťte si, že ano, může se to stát. Přijměte v sobě tu možnost. Ano, třeba se ztrapníte, třeba při tom nebudete vypadat dobře. Třeba se na vás všichni budou koukat a možná se budou i smát.
Možná, možná, možná.
Nechte tyto obrazy promítnout ve své mysli. Někde, kde jste v bezpečí, kde vás nikdo nebude rušit a kde můžete do tohoto svého vnitřního světa v klidu nahlédnout.
Odtud se právě ten stud a strach bere. Může vycházet třeba i z nízké sebedůvěry, anebo z nějakého předchozího traumatického zážitku, se kterým jste se dodneška nevyrovnali.
Následně, až to všechno ve své mysli a srdci objevíte, tak to přijměte a vyrovnejte se s tím. Můžete si s těmito svými stíny promluvit, vypovídat se, obejmout se, poděkovat si a říct si to, co třeba nikdy nebylo řečeno a tak moc by to pomohlo.
Upřímně, kdyby se i tak stalo všechno to, co váš mozek jeho velkou představivostí vyprodukoval, a co je hodně často odkloněné od reality, tak si můžete říct: „No a co. Jdu dál.“
A pokud jste třeba už něco z toho zažili, nebo byste zažili, tak to ale znamená, že jste něco udělali. Vyvinuli jste úsilí a aktivitu. Snahu. Investovali jste do toho energii a stálo vás to dávku kuráže. Za to si poděkujte. Není to samozřejmé.
Díky tomu, že přijmete všechny tyto své strachy a postavíte se jim čelem, nad nimi pak zvítězíte a většinou se rozplynou jako pára nad hrncem. Anebo pak už nebudou mít tak navrch a váš vnitřní autorobot nebude našeptávat v tak velké míře to, co se bude dít, když uděláte chyby.
Však jedině tím, že budete testovat a zkoušet mluvit, si pak to mluvení v jiném, než svém mateřském jazyce můžete zautomatizovat. Bude pro vás přirozenější, spontánnější, rychlejší.
Když zapátrám ve své paměti a vzpomenu si, jak jsem na začátku v některých svých jazycích mluvila, tak jsem dělala hodně chyb. Neříkala jsem všechno tak, jak jsem měla a jak bylo správně.
Ale uvnitř sebe jsem měla touhu se vyjádřit a pochopit se s protistranou. Povědět jí vše, na co myslím a co chci sdělit.
O tom to je. Jazyk je komunikační nástroj, díky němuž si předáváme informace a dorozumíváme se.
Pokud si však ze začátku nejste jistí a přece jen se úplně necítíte komfortně mluvit hned před publikem, tak se rozmluvte o samotě. Dopřejte si ten prostor.
Říká se tomu Self talk, Shower conversation, nebo zkrátka samomluva. Každý si mluvíme sám pro sebe, a tak proč to zkrátka nezkusit i v jiném jazyce? Tím nemáte co ztratit. Maximálně ztratíte ostych a odhodíte zábrany jako těžké brnění.
Já samomluvu většinou praktikuji večer ve vaně nebo ve sprše, kde je to navíc ještě celé umocněno proudem vody, který ze mě vše smývá. Nádherný jazykový rituál. Kor, když ještě použijete voňavý olejíček nebo sprchový gel. :)
Důležité je, abyste při této samomluvě v jazyce ztratili zábrany a neustálou kontrolu nad tím, zda mluvíte gramaticky správně. U této metody jde nejvíce naopak o to, abyste naladili svoji psychiku na to, že je zcela přirozené mluvit a vyjadřovat se v tomto vámi vybraném jazyce.
Čili jiném, než vašem mateřském. Vaše mysl se potřebuje naučit přepnout a zautomatizovat si myšlení v tomto jazyce.
Dopřejte ji prostor. Můžete tedy nejdřív začít sami a pak třeba s nějakým lektorem, který vám dá zpětnou vazbu a zase víc podpoří a pomůže.
Já osobně jsem online lektorka jazyků, mohu vám pomoci s němčinou a francouzštinou a také online výukou hry na piano.
Se svými ověřenými lektory vám pak mohu zajistit lekce dalších jazyků, ať už to jsou ty klasické, jako angličtina, španělština, ruština, italština, anebo více exotičtější, jako finština, brazilská portugalština, vietnamština apod.
Pokud jste pouze vy s lektorem, jedná se opět bezpečný prostor, kde se nemusíte bát otevřít se a klidně komunikovat i s chybami. Nejde o chyby.
Jde o to, že si dovolíte mluvit a vyjadřovat se v tom druhém jazyce. A následně potom pro vás bude přechod mluvit na veřejnosti, nebo s cizími lidmi, mnohem snazší.
Pokud byste měli ještě jakékoli otázky, klidně mi napište na email marketa@solisortus.cz. Přece jenom i tento podcast a článek mají svůj limit, takže nadešel čas skončit.
Závěrem bych vám chtěla popřát, abyste v sobě našli tu odvahu a světlo, ve kterém najdete čirou esenci sebe samých a nebudete se muset skrývat ani za strachem z chyb, ani za ničím dalším a budete moci naplno ukázat svoji pravou tvář. Nebojte se toho.
Jak vím, že to v zahraničí nebo s cizinci často funguje, že vás ti lidé ani neodsoudí, ani se vám nebudou smát, ani na vás nebudou hnusní a smát se vám. Spíše budou trpělivě naslouchat a čekat na to, co jim chcete sdělit. A budou se maximálně snažit o to, aby vám porozuměli a zvládli jste si předat ty informace.
Naopak vnímám, že to není nic, čeho bychom se měli bát, ale je to krásné a lidské. Vnímám tam tu trpělivost. Upřímně, nikdy jsem se nesetkala s nějakou takovou hnusnou potupnou reakcí, že by na vás byl někdo velice nepříjemný jenom kvůli tomu, že mluvíte lámaně.
Naopak byť to, že mluvíte lámaně, tak to ale znamená, že mluvíte. Při nejhorším se dá vždycky domluvit i rukama nohama.
Vezměte si to sami na sobě. Pokud byste se v Čechách setkali s cizincem, který na vás mluví česky a chce vám něco říct, tak byste na něj pravděpodobně také nebyli hnusní, nepříjemní, nezačnete se mu smát, ale snažili byste se ho pochopit a pomoci mu, abyste si řekli to, co potřebujete.
Děkuji vám, že jste dočetli a doposlouchali až do konce a mohli jsme se tu setkat. Do doby dalšího podcastu a článku se mějte moc krásně. Budu se na vás těšit zase příště.
Pokud bychom se do té doby nepotkali, tak vám přeji nádherné, klidné a prozářené Vánoce. Užijte si ten posvátný čas a děkuji, že tu jste.
Markéta